<script type="text/javascript"> supportsframes = false </script>

Gabriela - Press

Tokio Hotel naživo, to je hysterie i zábava

Cirkulárka a nehty škrábající po tabuli? Lahodný zvuk oproti čtyřem tisícům hystericky ječících puberťaček na pražském koncertě kapely Tokio Hotel.


Takový byl nejsilnější dojem z úterního koncertu německé poprockové kapely v Sazka Areně. Pro každého hudebního zvědavce šlo o bizarní zážitek. Vyprodáno rozhodně nebylo, dobrá polovina plochy zůstala neobsazena.

Start koncertu byl s ohledem na věk fanynek skupiny ohlášen už na šestou hodinu večerní. V koridorech brouzdala děvčátka mezi osmi a patnácti lety s nápisy Bill (popřípadě Bill a Tom) na tvářích, podmalovanýma očima a rozcuchanými vlasy, nezřídka v doprovodu rodičů.

Nízký věkový průměr publika se ukázal být výhodou při nákupu alkoholických nápojů bez front. Důsledné výzvy barmanů, abychom se prokázali občanským průkazem, lze při třicítce na krku vnímat jako lichotku.

V hale se ve vzduchu pohupovala nafukovací srdíčka, svítící mávátka a transparenty. V sedm hodin Arena potemněla, scéna sestavená s proděravělých pohyblivých plechů se rozzářila a nekonečný vřískot nabral na síle. Věřte, že když malé slečny ječí deset minut s takovou vervou, že si musí zacpávat vlastní uši, je to vážně na hranici únosnosti.

Subtilní zpěvák Bill Kaulitz vypadá s dikobrazím účesem a vizáží udiveného jezevce jako Gábina Partyšová imitující Tinu Turner, ale i přes svou obskurní androgynní image podtrženou černými nehty s bílými špičkami působí překvapivě sympaticky.

Úvodní skladby z druhého alba Zimmer 483 s hutnými kytarami znějí tak dobře, že to až vybízí k úvahám, zda je zvukař génius nebo jestli klukům za pódiem někdo vypomáhá. Totéž platí o Billově zpěvu, který se halou nese podezřele vyleštěný.

Po třetí písni Bill poprvé promluví - německy - a publikum kupodivu reaguje na každou jeho větu. Zdá se, že učitelé německého jazyka mají už dva roky díky Tokio Hotelu plné učebny.

Když Billovi začne při ploužáku vítr rozevlávat festovně natupírované vlasy, člověk se neubrání úsměšku, ale jedno se musí nechat - ten chlapec opravdu dobře zpívá. Po mutaci, kterou musí mít ve svých sedmnácti nutně za sebou, mu zůstal čistý jemný hlas. Při Durch den Monzun konečně přesvědčuje, že zpívá naživo, rozhodně minimálně tenhle hit - všechny ty šílené výšky totiž za sebe nechává odzpívat publikum.

Šílenství kulminuje při hitovce Schrei. Schrei je česky výkřik a z plna hrdla křičí opravdu celá hala. Když si při dalším pomaláči Bill kleká, plápolá i pár zapalovačů, které by člověk v kapsách dětí nečekal...

Po hodině se kapela s díky poroučí z pódia a než se vrátí na přídavek, přemýšlím, jestli těmhle čtyřem skoro dospělým klukům nedělá problém hrát pro malé holčičky a jak to vlastně všechno mají.

Jako bonus zpívá Bill v sedě za doprovodu svého dvojčete dvě akustické písně (a teď bych přísahala, že ta Tomova španělka naživo není). V detailním záběru se z plátna blýská Billův piercing v jazyce a propichovači z pražských tetovacích salonů budou mít pár příštích měsíců vyděláno.

Prodrat se ve finále do kotle jde bez problémů, malé holky nemají moc ostré lokte. Člověk se v tom o hlavu menším německy řvoucím davu kýve s dlaněmi na uších ze strany na stranu a říká si, že to vůbec není tak zlé, jak čekal.

Není to laciné ani infantilní, kluci hrají na svůj věk dost dobře, show je po všech stránkách profesionální a pro současné dvanáctileté holky je to pořád lepší hudební průprava, než jakou nám kdysi byli Hložek s Kotvaldem a Kroky Františka Janečka. Každopádně dnes bude v mnoha třídách při školní výuce nezvyklé ticho. Dětské hlasivky po tomhle náporu zákonitě nemůžou fungovat.

TOKIO HOTEL
Sazka Arena Praha, 3. dubna 2007, pořádala agentura Interkoncerts.
Hodnocení iDNES.cz: 60 %



Veronika Koloušková, iDNES.cz