<script type="text/javascript"> supportsframes = false </script>

Gabriela - Press

Výběh za Prahou

Dům, který stál za pět měsíců, si majitelé navrhli sami. Na interiér přizvali svého kamaráda architekta Mojmíra Ranného.


Dům, který stál za pět měsíců, si majitelé navrhli sami. Na interiér přizvali svého kamaráda architekta Mojmíra Ranného.

Jenom čtvrt hodinky jízdy po dálnici z Prahy stojí letní a vlastně i zimní sídlo Gábiny Partyšové a Josefa Kokty. My jsme sem za naší architektonickou reportáží naneštěstí vyrazili den poté, co se Českem prohnal orkán. Ve čtvrtině republiky nešel proud, takže na nás čekala Gábina i s manželem v potemnělém domě. Naštěstí mají majitelé hlavní obytnou část domu prosklenou a včas ještě stihli vytáhnout elektrické žaluzie. Jinak bychom si museli udělat černou hodinku při svíčkách a fotograf by „venkovské moderní“ bydlení, za nímž jsme sem přijeli, nemohl zdokumentovat. Povídali jsme si v sluncem osvětleném obýváku s výhledem na zahradu, odkud byla vidět jediná oběť řádění větru – povalená dřevěná kadibudka. Ta původně stála hned vedle tenisových kurtů a přístřešku, ve kterém Gábina točí v létě pivo, jako pojistka, kdyby to tenisté či pivaři nestíhali do domu.

Rychlovka z Kanady

Pozemek na kopci u lesa za vesnicí se prý majitelům zalíbil na první pohled. Na okolní vily, které tu okolo rostou a zjevně ještě nějakou dobu růst budou, si vůbec nestěžují. „My jsme společenští. Nám sousedi nevadí,“ smějí se manželé. Kvůli nerušenému výhledu za budoucím domem však dokoupili kus půdy, aby pozemek sahal až k lesu. „Tady už nám nikdo nic nepostaví,“ dívá se Gábina se zalíbením na zelenou hradbu. „Ani jsme si na tuhle část zahrady nebrali architekta, nechali jsme tu vysadit jen pár stromů, které se nám líbily, abychom měli vlastní jablíčka a tak. Les je tak výrazný, že toho není moc potřeba.“ Když byl vybrán pozemek, šlo všechno velmi rychle. „Nechtěli jsme čekat roky, než bude dům postavený a než vymrzne, aby se v něm dalo bydlet,“ říkají majitelé. Gábina s manželem vsadili na kanadskou dřevostavbu, která byla hotová za pět měsíců. „Sami jsme si dům nejdřív nakreslili a oni nás jen trochu korigovali. Upravili pár drobností, poslali plán do Kanady a odtud sem dovezli hotové panely nařezané na míru. V létě se začalo stavět a loňské Vánoce jsme slavili už tady,“ vysvětluje Josef Kokta, který měl jasnou představu o tom, jak by mělo jejich víkendové sídlo vypadat.
„Chtěli jsme, aby byl dům praktický a hlavně bezbariérový, protože stárneme. Pamatuji, že moji rodiče se posledních deset let vůbec nepodívali do patra.“ Jednopodlažní šest plus jedna je přibližně ve tvaru písmene „L“. Celý dům protíná oranžová chodba osvětlená světlíky, které do místnosti bez oken přivádějí denní světlo.

První místností je obytná kuchyně spojená s obývacím pokojem, naproti pracovna, vedle krytý bazén s posilovnou a vířivkou. V zadní části najdeme klidovou zónu domu – čtyři ložnice – pro Gábinu s Josefem, Gábininy rodiče, kteří se tu usadili nastálo, Gábininu sestru a samozřejmě pro návštěvy, s nimiž se tu zvlášť v létě dveře netrhnou. Roboti pomocníci

„Jezdíme sem asi třikrát do týdne. Máme to jako výběh. V centru je to sice příjemné, ale sedět v létě pořád jen v restauracích na zahrádkách a nemít kam jet, nás už nebavilo,“ vysvětluje Gábina, která jinak obývá byt v Praze. „Kdyby se sem nenastěhovali Gábinini rodiče, asi bychom dům nestavěli.
Vím, jaká je barák starost,“ dodává její manžel. Gábinina maminka prý velmi ráda uklízí a mimoto mají Partyšovi spoustu elektronických pomocníků. V jídelně stojí v rohu zaparkovaný Trilobit – vysavač, který sám projede místností a zbaví ji prachu. „Jednou za čas se musí vyluxovat pořádně. Trilobit se do rohů nedostane, vadí mu i prahy,“ vysvětluje Josef Kokta. Větší radost má ze sekačky na trávu, která funguje na podobném principu. Je nastavena tak, že několikrát denně vyrazí sama posekat zahradu a pak se znovu dojede nabít. Hrabat se nemusí, protože sekačka nechává jen několikamilimetrový odpad, který funguje jako hnojivo. „Občas se někdo trochu vyděsí,“ směje se Gábina. „Bojí se jí malý syn mé sestry a jednou z ní měl šok i Pepův brácha. Seděl na terase a nevěděl, že ji máme. Najednou něco vyjelo a on netušil, co se děje, jestli už náhodou nepřiletěli ufoni...“ Kanadská dřevostavba není klasický srub, na jaký jsme zvyklí z filmů. Jde o stavbu z montovaných dřevěných desek, na nichž je izolace ze skelné vlny, a zvenku se může opatřit klasickou fasádou, takže ji na první pohled od cihlového domu nerozeznáte. Obyvatelé však mají rádi přírodní materiály. Dům si proto nechali obložit dřevem a lícovými cihlami. Stejné jsou v obýváku na krbu a na stěně oddělující kuchyňský kout. „Krb měl být původně veprostřed místnosti. Při stavbě se ale ukázalo, že to není praktické, a tak jsme ho přesunuli. To je velká výhoda dřevěných desek. Stačí je trochu přiříznout a už máte jinou dispozici.“ A kdyby majitelé chtěli na domě něco měnit ještě teď? „Chceme si nechat zvětšit garáž, aby se tam vešla čtyři auta a golfový trenažér. To není problém. Oni to přimalují a přimontují další desky. Je to jednodušší než u zděného domu,“ říká Josef Kokta.

Oranžová linie

Na dům sice majitelé architekta nepotřebovali, zato si ho přizvali na návrh interiéru. „S Mojmírem a jeho architektkou Evou jsme se shodli na tom, že chceme, aby to tu bylo moderní, jednoduché a praktické.“ Mojmír Ranný Gábině Partyšové zařizoval už pražský byt, a proto si z něj několik obzvlášť zajímavých kousků nábytku přestěhovala do svého nového venkovského sídla. Kožená designová křesílka, která vypadají jako růžové sisinky, nepůsobí vedle klasického zděného krbu nijak rušivě. „Já jsem se bála zvlášť té kombinace růžové s oranžovou stěnou, kterou Mojmír navrhl. Ale nakonec jsem byla překvapena, jak to k sobě skvěle ladí,“ říká Gábina. Ve výsledku se stala oranžová barva pojícím prvkem celého interiéru. Gábinina maminka, která tráví nejvíce času v kuchyni, si splnila svůj sen a nechala si sem namontovat oranžovou linku. „Každý tu máme něco svého. Třeba průhledy z jídelny do bazénu, kterými sem večer proudí modré světlo, vymyslel Pepa,“ doplňuje Gábina. Vedle obýváku jsou oranžové stěny i v chodbě, která se táhne celým domem. „Brzy budeme muset malovat. Dřevo totiž pracuje, a tak se v malbě udělaly praskliny. Dům se za ty dva roky usadil, takže se to musí znovu vyspárovat,“ říká majitel domu. „Ale myslím, že oranžové stěny zachováme. Pořád se nám líbí,“ přidává se Gábina. Výraznou barvu doplňují neutrální tóny – černá, šedá, bílá. Sedačky v obýváku jsou čalouněné bílou kůží, v kuchyni navrhl architekt černou pracovní plochu a šedobílou mozaiku na stěně. „Ty černé židle, na kterých sedíme, jsou od Mojmíra a jmenují se Kateřina,“ ukazuje Gábina Partyšová na originály v jídelním koutě. Galerie i fitness

Originální není v tomto venkovském sídle jen italský a český nábytek, ale i fotografie a plastiky, které manželé vydražili na různých dobročinných akcích. „Moc si nepotrpíme na obrazy, spíše na fotky. Proto se chystáme pořídit ještě nějakou pěknou velkou nad sedačku,“ svěřuje se s plány Gábina. Vedle uměleckých fotografií na první pohled zaujmou na policích vystavené keramické hlavy. „Ty jsme vydražili po katastrofě s vlnou tsunami. Pomohly obnovit jednu vesnici. Jedna je od Olbrama Zoubka, další od Jana Zábranského,“ provází nás majitelka svou soukromou galerií.
Návštěvy i majitelé domu se ve volném čase nemusejí jen kochat uměleckými kousky. Mohou zvolit i o něco aktivnější zábavu. Když Gábina mluvila o domě za Prahou jako o výběhu, myslela to doslova. Prosklenými dveřmi na terasu se otevírá již zmíněný vyhřívaný bazén. Není velký, ale protiproud umožní dostatečný trénink. Kdyby plavání nestačilo, má tu Gábina zařízenou malou soukromou posilovnu. Relaxovat pak může ve vířivce obložené červeno-černou mozaikou, nebo naproti v soláriu. Už jsme zmínili i tenisové kurty za domem a golfový trenažér, na který Josef Kokta chystá přístavbu v garáži.

Zahrada s potokem


„Rok poté, co jsme tu bydleli, jsme začali se zahradou. V zimě jsme ji s architektkou vymysleli a na jaře ji realizovali. Bylo to dost rychlé, přesto jsme si naplánovali, jaké tu chceme stromy a keře,“ ukazují majitelé, že práce kolem domu neskončila zařízením interiéru. Stejně jako na domě, i v zahradě se opakuje kombinace – cihla, kámen, dřevo.
Na rozdíl od většiny novostaveb jsou kolem nasázeny vzrostlé stromy, a to jak ty, které jako by si odskočily z vedlejšího lesa, tak exotické, jako je Gábinin oblíbený Ginkgo biloba, z jehož listů si vaří čaj. My jsme koncem ledna zahradu našli zelenou skoro jako na jaře, takže sekačka mohla vyrážet na svou každodenní pouť. „Loni jsme tu však měli sníh od patnáctého listopadu až do jara. I když tak blízko Prahy, je to tu jako na horách, vždycky o pět stupňů míň.
Museli jsme koupit frézu, abychom se odtud mohli vyhrabat,“ vzpomíná Josef Kokta. A Gábina se přidává: „Je to teď mnohem pohodlnější, vloni to ale bylo daleko hezčí – srnečky, běžkaři a tak.“ Dnes horskou atmosféru navozuje alespoň umělý potok, který protéká mezi kameny a vodními rostlinami do tůňky blízko vchodu. Vedle pastvy pro oči, majitelé mysleli i na své žaludky, a tak prý v létě sklízejí ze zahrádky ostružiny, maliny, jahody a nějakou tu zeleninu. Voda vytéká ze dvou míst, a musí být proto poháněna dvěma různými čerpadly, samozřejmě znovu na elektřinu. Jsme tedy kvůli orkánu o zurčící pramen ochuzeni. Zajímavé efekty na vodě navíc v noci vykouzlí bodová světélka, zasazená do umělých kamenů. Jahody jsou prý hned u terasy, aby měly blízko do skleničky sektu.
„A u boudy roste keř kanadské borůvky. To je v létě každý den na dvacet koláčů,“ chlubí se nám na závěr Gábina s maminkou svými pěstitelskými úspěchy.