<script type="text/javascript"> supportsframes = false </script>

Gabriela - Press

MUŽUM SUKNĚ SLUŠÍ

Pánské košile módní návrhářky IŠKY FIŠÁRKOVÉ (56) jsou sněhově bílé jako její vila kousek od Belvederu. Kvůli rekonstrukci zrestituovaného domu zapečetila na čtyři roky módní ateliér, z nějž si košile, saka, obleky i pláště odnášel Jáchym Topol, Lukáš Pollert, Jiří Bárta, Škampovo kvarteto, Gert Albrecht a jiní. Ale aby hned nedošlo k mýlce


Pánské košile módní návrhářky IŠKY FIŠÁRKOVÉ (56) jsou sněhově bílé jako její vila kousek od Belvederu. Kvůli rekonstrukci zrestituovaného domu zapečetila na čtyři roky módní ateliér, z nějž si košile, saka, obleky i pláště odnášel Jáchym Topol, Lukáš Pollert, Jiří Bárta, Škampovo kvarteto, Gert Albrecht a jiní. Ale aby hned nedošlo k mýlce - slovo „snobárna“ k Išce Fišárkové neladí. Spíš bytostná ženská potřeba podpořit a ozdobit výraznou mužskou osobnost.
Vloni se její značka MaxFred úspěšně vrátila na scénu se staronovou vizí: dodávat mužům všeho věku, kteří si nechtějí v obleku připadat jako úředníci z banky, ale rádi si eleganci užijí, extra švih.

* Kde se ve vaší letní kolekci Kdo je MaxFred? 2007 vzal ten mladý sicilský mafiánský drajv, gangsterský náboj? Co vás na tom tak vzrušuje?

Symbolizuje to asi mužskou agresivitu. Právě tyhle figury mají odvahu se frajersky oblékat. A to s sebou nese emoce, které mi jinak v mužském oblékání chybějí. Já miluju chandlerovské typy. A ta kolekce je asi taková nostalgie.

* Nostalgie po „opravdových chlapech“? Proto se mi to tak líbilo!

Žijeme v maskulinním světě, co si budeme nalhávat. Ale mně tady přitom ten chlap chybí! Když už je v roli šéfíka, tak bych byla ráda, kdyby věděl, co dělá. Možná jsem konzervativní, ale chlap má být osobnost - klaďas, nebo padouch. Dnes se točí filmy především o tom, že v každém z nás je trochu zla a v každém darebákovi trochu dobra. A tak je to správně, ale mně vadí, když jsou ty hodnoty už převrácené, překombinované a zamlžené, když je slabost vydávána za statečnost, když chce hlavní postava být hodná a zlý svět jí to prostě nedovolí. Vezměte si třeba politiku; neřešíme ji jako cestu ke zjevně pozitivní hodnotě, za kterou by se mělo jít, ale jako souboj stran, jež nejsou vyhraněné. Ve volbách je to pak půl napůl - a co z toho. Nevolám tím po diktatuře, to vůbec ne, ale naše zamlžená demokracie toleruje zlo do takové míry, že je to pro mě neúnosné.

* Právě mužům, kteří vědí, co dělají, dodávají vaše modely na osobitosti. Ale měli by si snad oblékat i vaše proslulé pánské sukně?

Nemyslím si, že by to muži začali nosit. Když ono jim to ale tak sluší! A nemá to žádný sexuální podtext. Ta inspirace přišla seshora, je to čistě estetická záležitost, sukně dělají na molu i na fotografiích krásnou siluetu. Inspirovala jsem se jinými kulturami, kde jsou sukně samozřejmou součástí mužského oblečení. Pak jsem na Internetu objevila stránku, kde si chlapi, co si oblíbili sukně, stěžují, že se nedají nikde koupit. Objevili, jak je v létě příjemné je nosit. Připadá mi to hodně legrační.

* Zdá se mi, že některé vaše oblečení velmi zvýrazňuje mužnost a jiné muže až provokativně zženšťuje. Někdy mám pocit, že jsou přítomny obě tendence najednou, a nerozumím tomu, jak je to možné.

Mé věci jsou malinko androgynní. Půjčuji si prvky z historických pánských obleků, změkčuji pánské šaty ženskými elementy. Stačí jen zaoblit klopy nebo zkrátit sako nebo malá ozdoba. Mnohokrát jsem slyšela, že to vypadá jako modely pro gaye, ale já si to nemyslím. Zajímá mě pevná, frajerská mužnost, do níž se ženskými prvky mohou dostat emoce. Například něha, kterou nechápu jako projev slabosti. Když je chlap chlapem, něhy se nebojí. Zdravé emoce mi u chlapů chybějí, a proto jim je takto dodávám. Zdobnost nesouvisí se sexuální orientací. Je správné, když si muži a ženy dávají vzájemně to dobré. To neplatí jen pro oblékání.

* Jak to vlastně přišlo, že se věnujete zkrášlování mužů?

Vyrůstala jsem v ženském prostředí a svět mužů pro mě byl nepoznaná krajina. A svým způsobem je možná dodnes, i když s nimi většinu života žiji. Mám asi zkreslený, romantický pohled na muže. Líbí se mi například, když je muž krásný. Dříve nebyla ostuda, když se zdobil, ale 19. století to úplně zrušilo. Teprve teď se to začíná zase uvolňovat. Módní designéři často říkávají, že tvoří pro ženy svých snů a vytvářejí si v představách ženy-bohyně. Tak podobně to mám asi i já, jenže naopak.

* Jako by se většiny českých mužů elegance netýkala, oblékají se sportovně nebo úředně ...

... a to je v podstatě vše. Já jsem vítala sportovní směr, který se objevil před dvaceti lety, protože tím se otevřel prostor pro barevnost. Ale ono to převálcovalo všechny ostatní trendy. A to, že dnes starší chlapi poskakují ve stejném oblečení jako mladí kluci, i když nejsou sportovně založení a mají ta svá břicha, to mi nepřipadá vkusné. Uvolnil se tím základní kánon společenského obleku, jenž dodával mužům na solidnosti a svou fazónou i leccos zakryl. A já mám obleky ráda. Dnes vlastně hledám prostor mezi tím omlazujícím sportovním přístupem a noblesou saka. Navrhuji pro mladší muže obleky s potiskem na zádech, kapsičkou na rukávě a bundovými kapsami. Obě polohy lze přirozeně skloubit.

* Bílých pánských košil máte v ateliéru desítky, nejčastěji v sobě nesou panskou, aristokratickou grácii. Ať už německou, ruskou, či italskou. Kde ta se ve vás vzala?

Aristokracie bývala jakožto elita nositelem módy. A tím, že se kultura oblékání zpopularizovala, tak došlo na komerci, která se stala brzdou vysoké kultury oblékání. Ne že bych pohrdala sériovou výrobou, to úplně ne, jen jsem s ní nikdy neměla nic do činění. Jako módní návrhář můžete k práci přistupovat různě - například dělat trendové kolekce a sledovat, co se děje. Ale mě baví objevování nových možností, hledám nový pohled. A v tomto směru je pánská móda hodně nevyužitá. Mám na mysli nositelné věci a ne nějaké zhovadilé kreace, ve kterých můžete jen na molo. Ale co se týče mě samotné - můj dědeček i tatínek byli vyhlášeni tím, že přes veškerý tlak dělnické třídy chodili vždy perfektně oblečeni. Tatínek, i když musel dělat závozníka, chodil v obleku s kravatou. To mám z doslechu, tatínka jsem nikdy nezažila.

* Pocházíte z rodiny malíře Aloise Fišárka, vaším strýcem je filmový střihač Alois Fišárek, prapradědeček byl obrozenský nakladatel Václav Vlček, jenž nechal postavit tu nádhernou vilu, co jste zrestaurovala, pradědeček byl ředitelem Národního divadla, prababička v něm stejně jako on hrála ... Jaký vliv na vás měla taková rodina?

Ze strany Fišárků je ten vliv sporný - tátu zavřeli v padesátých letech a já dodnes nevím, za co vlastně. Dědeček, který byl od první republiky komunista, se ho za to veřejně zřekl. V kriminále byl přitom i on i pradědeček, což je docela zajímavé zjištění. Ale já cítím vliv z máminy strany, tenhle dům mám po babičce, do tří let jsem tady u ní pobývala. A babička byla z takové té dobré pražské intelektuální rodiny, například se kamarádila se sestrami Masarykovými. Potom jsme bydleli v dělnické čtvrti, v jednopokojovém bytě a v domě se společným záchodem, pamatuji si, jak tam bylo pořád obsazeno. A já jsem ten společenský rozpor jako dítě cítila. Spolužáci ze základky tvrdili, že jsem nafoukaná, a je pravda, že jsem si připadala lepší než oni. Byla jsem pyšná holčička. Teď už to tak není.

* Vraťme se k oblekům. Je česká, komunismem posílená tradice jednoho svatebního obleku na celý život, který pokud možno ještě zdědí syn, stále součástí naší kultury?

Snad už se to, proboha, mění. Sako by mělo být normální součástí šatníku. Jenže když o sebe u nás muž příliš dbá, je to stále divné. Individualita totiž není v módě. Skloňuje se v reklamách ve všech pádech, ale ve skutečnosti není žádoucí. Dříve jsem oblékala hodně interpretů vážné hudby - smyčcová a jiná kvarteta, tria. Vyhledávali mě architekti, fotografové, režiséři, spisovatelé. Muži, kteří neměli odvahu jít do normálního krejčovství, a hlavně nechtěli v obleku vypadat jako páni z banky. Individuality, jako třeba Lukáš Pollert, kameraman David Čálek nebo Jáchym Topol. Je skvělé, když dá konkrétní člověk vašemu modelu další rozměr. Jinak u mě kupují spíše cizinci - Evropané, Američané, Japonci, českých klientů mám méně. Prostě takových chlápků u nás moc není. Ale cítím, že se to právě láme. Mnozí muži, kteří se vrhli po revoluci do života, dnes už mají uspokojeny své potřeby, co se týče úspěchu, rodin i majetku a začíná jim docházet, že oblečením o sobě dávají zprávu. Problémem zůstává, jak jejich případnou odvahu posoudí okolí.

* Byla pro vás například zakázka pro Jáchyma Topola výzvou? Chtěla jste navrhnout oblek, který by mohl mít rád?

On mi věřil. Byl úžasný jako dítě. Jeho žena Bára říkala, že když si oblek přinesl domů, pověsil si ho k posteli, aby se na něj mohl dívat. No řekněte - co je víc? To je stejné, jako když jsem byla malá holka a máma mi koupila nové bačkůrky. Dala jsem si je k postýlce a čuchala k nim, jak voní novotou.

* Šila jste i košile pro Gerta Albrechta. Jsou dirigentské košile něčím specifické?

Ani ne, jen musejí být kvůli pohybu volné. Oblékám také dirigentku Miriam Němcovou, to je pro mě velmi zajímavé, protože v objednávce zůstává, aby to působilo mužsky direktivně a pevně, ale mohu přidat dekorativnost, kterou si u mužů nemohu dovolit.

* Jak jste se po čtyřleté pauze, kdy jste rekonstruovala dům, starala se o malou dceru a prošla vážnou nemocí, vracela k módní branži? Je taková přestávka prospěšná?

Já jsem to všechno na ty čtyři roky zapečetila. Vůbec jsem nevěděla, co se nosí, stačily mi džíny a triko. Poctivě jsem se izolovala od světa módy, neotevřela jsem ani jeden módní časopis - tedy to nedělám ani dnes. A dostala jsem se do stavu, kdy jsem měla pocit, že už ničemu nerozumím. A to mám taky dodnes ... Už jsem si opravdu myslela, že se k té profesi nevrátím. Chodila jsem po ulicích a říkala si, jak je svět přehadrovanej. Má to smysl, abych vyráběla další hadry? Jenže svět je přehadrovanej stejnými hadry. Pak jsem si po čase prohlédla fotografie svých modelů a zjistila jsem, že to vůbec nebylo špatné. A hlodalo to ve mně: když mám talent, není neodpovědné ho nepoužívat? A pak jsem si ve sklepě vybudovala první pořádný ateliér.

* Neměla jste strach, že vám ujel vlak?

Vůbec ne. Mám teď mnohem víc jasno než předtím, kdy jsem jela v rychlíku. Pracuji s rozvahou a strašně si to užívám. Nikdy jsem si to neužívala tak jako teď! A když jsem vloni svou první kolekcí po letech vyhrála fashion week, utvrdilo mě to v tom, že mám pokračovat. Buduji si novou klientelu - individuální zákazníky, ale hlavně věnuji hodně času tomu, abych vyráběla série a prodávala je do zahraničí -obchodníkům a butikům. Cílem každého módního návrháře je realizovat značku. Tvořit, vyrábět a prodávat, to je jasné.

* Na kolik přijde taková košile Made in MaxFred?

Na dva a půl tisíce a více. Módní originály jsou v České republice cenově pořád dostupné. Model od dobré české návrhářky je často jen o pár stovek dražší než konfekce -to venku se za srovnatelný kousek vůbec nedoplatíte.

* Žijete sama s malou dcerou a dvěma dospělými syny v té nádherné vile, kterou předtím vybydlela libyjská ambasáda. Je to tu jako v pohádce?

Už jsem dokonce několikrát vážně uvažovala o tom, že ten dům budu muset prodat. Ale říká se, že vysněné bydlení vás naplní štěstím z padesáti procent a ono na tom něco je. Teď se snad karta opravdu obrací k lepšímu. Jinak když je nejhůř a doma mě všichni vytočí, mám takové hobby - sednu si k Internetu a najdu si módní super hlídku! Znáte to? To je taková rubrika, kde nějaká redaktorka vynáší soudy nad tím, jak jsou oblečeny české hvězdy show-businessu na mejdanech. No to je něco neuvěřitelného! Pohádkový svět! Já jsem třeba vůbec nevěděla, že může existovat něco jako Gábina Partyšová! A oni ji špatně vyfotí v něčem ztřeštěném a k tomu napíší, že je to děs. Tak tím se fakt bavím.

***

IŠKA (Vladimíra) FIŠÁRKOVÁ se zabývá pánskou módou od půli devadesátých let. Na večírku FAMU ji kamarádka představila fotografovi Ivanu Pinkavovi raději jako módní návrhářku než jako učitelku výtvarné výchovy na LŠU. „Ivana to zaujalo a zeptal se, co prý navrhuju. Protože jsem tehdy šila pro přítele pánskou košili, s pokerovou tváří jsem odvětila, že já dělám módu pro chlapy.“ „No to je vynikající,“ prohlásil Pinkava a za čtrnáct dní volal, zda by mohl nafotit kolekci. Tím začala nejen dráha jednoho módního ateliéru, ale i letitá spolupráce. Od roku 1994 navrhuje Fišárková pod značkou MaxFred, pojmenovanou podle křestních jmen svých synů -Maxmiliána a Bedřicha. V letech 2001-2005 se věnovala pouze rekonstrukci vily a malé dceři. Na loňském podzimním Prague Fashion Weeku získala za svou kolekci Crazy Crayzl titul výtvarníka sezóny. Její černobílá kolekce Kdo je MaxFred? 2007 prorazila do luxusních obchodních domů Ogilvy a Holt Pensrew v Kanadě.